Alpy a Dolomity 3. -10. 7. 2010
Všichni pracující letos využili svátků a rozhodli jsme se udělat si dovolenou v horách. Z původního plánu chodit po horách se trhlo pár jedinců a zvolili bikování pod Dachsteinem. Zbytek zvolil „turistiku“ v okolí Dachu a pak byl plánovaný přesun do italských Dolomit. Přípravy na cestu proběhly v tradičním duchu, nákup den před odjezdem, platební karta mi řekla „nemáš nárok“ a tak jsem musel rozbít prasátko. Výměna peněz ani neproběhla, protože která směnárna by měla otevřeno v 9 večer. Takže se vydávám na dovolenou styl „Petula“ a snad mi někdo nějaký zlaťáky půjčí.
Nadpis se odkazuje k fotkám z jednotlivých dnů, už jsem neměl morál nějaký vkládat ručně.
2010-07-03 příjezd do Ramsau
Nakonec se nás sešla kupa a z ČR vyjíždí tři auta. S vedoucím zájezdu Jožkou jedu já a Jarda. Z Olomouce vyráží Tomík s Evičkou a Adamem a poslední posádku tvoří dva Bohuši, Poolee a Eva. Cestu nemá cenu popisovat, protože jsem ji radši zapsal, když už se točila stejná kazeta potřetí. První zastávka byla ve Schladmingu, kde jsme první kemp zavrhli, protože byl trochu z ruky od hor a tak vyhrál kemp v Ramsau. První den jsme si udělali jen procházku po Ramsau, počasí zatím vycházelo pěkně a tak jsme se těšili na výstup na Dachstein další den. Budíček jsme naplánovali na 4 ráno, takže jsme se okoupali v rybníku a šli spát.
2010-07-04 jak jsme se schovávali před hromy a blesky
4:00 řinčí budík. Vstávat a cvičit! Někdo bubnuje na stan. Venku chčije. Otevřu stan, mrknu na Dachstein a vidím černo. Pokračuju ve spánku. Za chvilku přijde Jarda. „Kluci, venku prší, to asi nikam nepůjdeme“. Potvrzujeme a spíme, až do 8, kdy přestalo pršet. Tak z plánovaného výletu na Dachstein se stává krátká procházka na vedlejší horu. Šest nás vyrazí ráno do hor. Po hodině začíná mrholit. V lese to není tak hrozný. Ale jak jsme se dostali nad kleč, tak se přihnal černý mrak a přichází první zkouška morálky. V goráči je jak ve skleníku. Horko, dusno, vlhko, déšť a do toho boucháme strmým svahem vzhůru. Za chvíli se koupeme ve vlastním potu. Konečně docházíme k převisu, kde jsou připraveny hodovní stoly a tam přečkáváme první deštík a obědváme. S Adamem a Jardou počkáme na Tomíka a Evičky a vydáme se dál. Další zastávka je na hranici kde končí kleč a začínají ty pravé hory. S Adamem a Jardou postupujeme dále a výše. Jdeme mezi dvěma hřebeny, občas projedeme sněhové pole, jinak samý šutr. Najednou se hrne přes vrchol další černý mrak. Není se kam schovat, jsem jak na poušti. Pokračujeme výš a blížíme se k typickému boulderšutru, jedna strana v převisu, 3 metry do výšky, každému horolezci by se zalíbil. Mě to připadalo, že ho tam někdo postavil jako přístřešek před deštěm. Najednou se rychle rozprší a my se schováváme pod převis. Batohy necháváme na kraji a my se tlačíme na malém kousku, kde moc neprší. Začíná bouřka, jde z jednoho hřebenu na druhý. Vítr moc nefouká, tak to bude na dlouho. Po půl hodině konečně přestává pršet a začínají padat kroupy a pak větší. Na hřebenech se začínají tvořit potůčky a bouřka se dostává za nás. Jedna rána mě docela vyděsila, to bylo kousek za námi, pak ještě jedna do svahu a k tomu padající kamení a tak čekáme, kdy to skončí. Asi po hodině můžeme pokračovat. V dálce už vidíme náš cíl. Na vrcholu je lanovka a tam míříme. Občas se přeženou nějaké mraky, ale už moc neprší. Dostáváme se na sněhové pole pod vrcholem, ale nějak nevidíme cestu vzhůru. Tak se vydáme vpravo, kde je hřeben nižší. Jarda už začíná protestovat, že tam je mrak a stejně tam nic neuvidíme. Na vrcholku začíná hřeben v délce asi jednodenního přechodu, takže tudy cesta nevede. Takže jdeme na protější hřeben. Vypadá to zase na deštík, takže oblečeme goráče i na spodek. Jarda se nepřevléká. Je přesvědčený, že jdeme dolů. Stoupáme sněhovým polem a Jarda si stále myslí, že se vrátíme dolů, ale to neví, co nás ještě čeká. Vyjdeme na levý hřeben a mraky pomalu mizí a my vidíme zelené údolí pod Dachsteinem. Lanovka pod Dachem je skoro v mraku a samotný vrchol ani nevidíme. Jarda je pro cestu zpět. My s Adamem se chceme podívat ještě výš, abychom se podívali na feratu, kterou půjdeme další den na Dachstein. Takže postupujeme dál na vrchol. Přejdeme strmější sněžné pole a dostáváme se do tunelu. Jarda řekl, že dál nejde a čeká, že se už musíme vrátit. Adam prozkoumá tunel, vrátí se, a že to musíme vidět. Na severní straně hory je ledovec, na něm trochu sněhu a rolba upravuje svah ve skiparku. Nedaleko je stanice lanovky pod Dachsteinem. Tak co dál, přece už jsou 4 hodiny odpoledne a je nejvyšší čas se vrátit?
Ze skály vede dolů žebřík o výšce asi 5. patra. Jarda je jednoznačně pro návrat stejnou cestou, že po žebříku nepoleze. Ale to už je Adam v polovině a já už nastupuji, takže Jardovi nezbývá nic jiného než jít s námi. Po cestě k lanovce padají různé návrhy, jako zkusit vrchol ještě dnes a pak přespat na chatě u lanovky, ale mraků je opravdu hodně a na ledovci bychom se mohli ztratit. Tak další návrh je přespat a zkusit vrchol ráno. Ten taky padá. Nakonec se rozhodneme pro sestup po feratě co vede k lanovce, abychom věděli, do čeho další den půjdeme. Ferata dolů je dobře zajištěná a jde to jak po másle. O půl šesté potkáváme 4 Čechy, kteří si to míří k vrcholu. Když jim vysvětlíme, že tak rychle to nepůjde, tak se po chvíli otáčí a taky míří dolů. Tady přichází nejlepší část cesty. Lyžování. Abychom si zkrátili cestu tak jdeme přímo dolů po sněhovém poli. Najednou je svah prudší a začne to klouzat. Takhle zlyžujeme dolů a ušetříme půl hodiny cesty. Míjíme první chaty a pak už to jde samo. Pořád jenom z kopce, hrozná nuda, nohy bolí a máme hlad. Na spodní stanici lanovky se najíme a míříme si to do kempu. Aby to nebylo málo, tak nás chytne lyják hodinu před kempem a než se schováme, tak jsme promoklí. Pod střechou nás očumuje místní pingl a směje se nám. Oblečem goráče a jdeme na to. Přestává pršet. No to je naschvál. Do kempu přicházíme kolem 9 večer. Všude je hromada vody. Schováme se na pódiu pod střechou, kde si uvaříme a plánujeme druhý pokus na Dachstein. Dvě pivka na spaní a ráno zase ve 4 vstávat.
2010-07-05 Dachstein na druhý pokus…
…se nekonal. Ráno zase chčije. Chvilku víc, chvilku míň. Pokračujeme ve spánku. V 9 nás už Jožka pomalu vyhazuje ze stanu. Ostatní jeli do Schladmingu, protože se v tom dešti nedalo na kole jezdit. Dáme rychlou snídaní a plánujeme odjezd za ostatními. Než se vypravíme, tak už jsou zpět a je rozhodnuto, jede se domů…
Teda jedna posádka s koly. Zůstáváme Já, Jarda a Jožka a druhé auto Tomík s Evičkou a Adam. Musíme se rozhodnout co dál. Jedem alespoň pro pečivo, a hned si zlepšíme náladu dvěma lahvinkami Jagermeisteru za bezkonkurenční cenu i s panáky. Potom sedneme k netu a začneme googlit počasí. Všude to vypadá na další den špatně. Pak se to má zlepšit. Nejlépe je na tom Franci, tedy Grenobel a tedy Mont Blanc. Začneme to s Adamem hecovat, že pojedeme do Chaminix a vylezeme opět na Blanc. Naše nadšení nenalézá u nikoho pochopení. Takže se přesuneme do Itálie, Dolomit, do vesnice Alleghe. Tam by nemuselo pršet. Musíme se rychle sbalit, naštěstí přichází dvouhodinové okno bez deště a tak to máme v suchu. Cesta byla nudná do doby, než jsme dojeli do prvních sedel prsitých serpentinami. Na zadním sedadle to není moc příjemný pocit. Potom následuje projížďka centrem města Cortina a pak marné hledání cesty, protože se značením se ve městě moc nemazlili. Po pár dalších sedlech jsme konečně v Alleghe. Ukempujeme se u dalších Čechů a plánujeme malou vycházku na další den.
2010-07-06 jak jsme šli na malou procházku
Je naplánovaný volný den. Pěkně se vyspinkáme a vycházíme až před 10 hodinou. Slunce začíná pražit a hned z kempu nás čeká stoupání s převýšením 1000m. Tento výstup zabere přes 2 hodiny a docela se zapotíme. Občas to vypadá, že bude pršet, ale vždycky nás to těsně mine. Cílem je chata Tissi, ke které docházíme před druhou hodinou. Na jedu stranu je nádherný výhled do údolí, na druhou stanu se tyčí horský masiv s nejvyšším vrcholem Civetou. Na rozcestí pod chatou uvidíme dva lidi, jak jdou suťovým polem pod skalním masivem. No zase nás s Adamem napadne, že musí jít na vrchol a když jsou oni, tak proč ne my. Jenže stěna je vysoká asi 1000m, ale to si nějak neuvědomujeme. Prostě chceme nahoru a už se nemůžeme dočkat na výstup. Po chvíli zjistíme, že se jedná opravdu o lezeckou cestu a přístup na vrchol je možný jedině z opačné strany. Takže se náš plán ruší a jdeme k jezeru Coldai, kde se bude Jožka koupat. Prý. No hned jak si zkusil teplotu, tak si to rychle rozmyslel a jenom jsme vyvětrali nohy a byl naplánovaný sestup. No ale to by nebylo ono, kdybychom na nějaký ten vrchol nevyšli. Vrchol Coldai se tyčil na hned za jezerem do výšky 2400m. To je náš cíl. Času je málo, tak to vezmeme rychle. Mineme cestu k vrcholu, sejdeme asi 200m níže a dáme se vrcholu oklikou, která je sice delší, ale za to strmější. Je 5 hodin a stojíme na vrcholu. Zase taková dřina to nebyla. Ale co ten kopec dolů. Musíme sestoupit 1500m dolů. To nám upadnou kolena. Cesta do kempu trvala další 3 hodiny. Byly to docela muka. Buď jsme skákali po kamenech, nebo šli po úzkých cestách, ale pořád dolů a už docela začínaly pálit chodidla. V Alleghe jsme samozřejmě už večer nekoupili ani pečivo a tak jsme šli hladní do kempu. Malá procházka se trochu protáhla a strávili jsme v horách 10hodin. Na další den plánujeme Civetu. Průvodce hlásí 9 hodin náročný trek. Tak se na to pořádně vyspíme.
2010-07-07 jak jsme porušili všechny pravidla pohybu v horách
Ráno vstávám první, ostatně jako všechny rána. Posledního půl roku, kdy spím 5 hodin denně, mě nějak naučilo se moc nepovalovat. Káva a snídaně šampionů (ovesná kaše s emco mysli) mě ráno vždycky probudila. Jelikož je naplánovaný náročný výstup, tak se ostatním z postele moc nechce a než se dostaneme na parkoviště u lanovky tak je tu 10 hodin. První problém. Už tam jsme si měli říct, že se na vrchol dnes nepůjde, protože i tak to vycházelo hodně natěsno. Hned ze začátku nasadím ostré tempo. Ne abych roztrhal skupinu, ale abychom se pořádně zahřáli. Tomík s Evičkou volí dnes odpočinkovou cestu a tak zůstáváme jen s Adamem, Jardou a Jožkou. Ve 12 hod jsme u chaty Coldai. Co píše průvodce? 3hodiny na vrchol a pak 4 hodiny zpět k lanovce. To by se dalo stihnout. Rychle zakousneme kousek pečiva a pokračujeme k nástupu do faraty. Za hodinu jsme pod nástupem. Jožka s Jardou už dále nepokračují. Takže zůstáváme s Adamem. To tak nebyl dobrý nápad, když by se někomu něco stalo. Ale přece nejsme lamy a hodíme na sebe sedáky a mizíme k nástupu. U začátku kolmého stoupání se ptám dvou němců z protisměru, jak dlouho to bude asi navrchol. Dávají nám tak 1,5 – 2 hodiny. Jsou sice už 2, ale když budeme bouchat, tak to zvládneme. Jenže nad námi se začíná dělat černý mrak. Další signál, abychom zavážili další postup. No zatím z toho nejdou hromy a blesky a tak pokračujeme. Naše první lezení ve feratě nejde moc rychle a to se zrovna moc neflákáme. Když jsou 4 hodiny, tedy už máme být na vrcholu, tak jsme někde v mlze. Začínám být trochu nervózní. Dokonce nemáme výškoměr, takže nemáme představu jak je to ještě daleko. Pak najednou vidíme modro. Jsme na vrcholu, hurá. Dojdeme k převisu a vrchol je pořád v nedohlednu někde v mraku. Chvíli jdeme po hřebeni a máme výhled dolů do údolí, ale hned na to se znovu dostáváme do mraku. Na jednom místě přecházíme úzké sedlo. Vlevo sráz, vpravo sráz, volné kamení, šířka asi metr, délka tak 2, před námi cedulka s křížkem na jistotě moc nepřidá. Je to jen jeden krok a jsme zase na jištění. Pak máme trošku problém se sněhovým jazykem, který zasypal lano, a uklouznout po něm by znamenalo pád někam hodně dolů, takže se protahujeme těsně kolem skály.
K vrcholu se dostáváme až v 17:30, o hodinu a půl oproti původnímu plánu. To je docela průser. Rychle vytáhneme vlajku, cvakneme pár obrázků, dáme si tyčinku a meteme dolů. Hlavně opatrně, není prostor na chyby. Druhá cesta má být lehčí, ale moc mi to nepřipadá. Padáme rychle dolů, je to jako jít skákat po dvou schodech. Dlouhé kroky neutlumí ani hůlky. Za chvíli jsme na chatě Torani. Tam je úplně prázdno. Kdo by taky byl v 6 večer tak vysoko v horách. Sestup zpestřují občas feratové úseky, ale dají se přejít bez jištění, takže postupujeme rychleji. Adam jde pořád přede mnou a udržuje tempo. Pak najednou volá, jestli mám lékárničku. Tak samo, nejsem blázen. Udělal si bebínko na palci. Trochu strhlá kůže na jistotě moc nepřidá. Tak jdeme na to. Nůžky. Stříhat zbytek kůže nebudu. Tak musí Adam sám. Voda. To zvládnu trochu opláchnout. Septonex. Na ten jsem se těšil nejvíc. Než Adam dořekne větu ve smyslu, že dezinfekce není potřeba, tak se horami ozývá hlasitá ozvěna ááááááá… Tak a jenom zalepit a můžeme pokračovat. Původní plán, volat helikoptéru, aneb AlpenVerein to zaplatí, jsme zavrhli a šli zase po svých. Jak jsme se dostali na vrstevnici pod horami, tak už to měl být jen kousek. Na kamení nápis hodinu a půl k chatě Coldai nás žene dál. Už občas i běžíme. Už není čas a po tmě v horách se nám chodit nechce. Na každé půl hodině stáhneme 10 minut a tak dorazíme na chatu už za hodinu. Jen ty chodidla. To mě zničí. Od chaty už to je chvíli po pěšince a pak začíná zpevněná cesta. Není čas na hrdinství a je čas zavolat, ne helikoptéru, ale Jožku, který pro nás dojede na parkoviště. Protože při představě dalších dvou hodin chůze bych radši spal někde v lese. Do kempu dojedeme až v 10 večer. Původní plán jsme oproti průvodci protáhli o 3 hodiny a to jsme běželi a nic nejedli!!! Za celý den jsem vypil litr vody, to byla velká chyba, která mi ubrala hodně sil. Nebyl čas sušit ponožky, nohy se za celý den v goráči zapařili a skončil jsem s puchýřema na chodidlech. V kempu nám Tomík nastínil další plán. Zítra Marmoláda a pak Monte Pelmo. Po dnešním výkonu jsme byli docela psychicky zlomeni, a když jsme viděli, že na Monte Pelmo je v průvodci čas přes 11 hodin, tak jsme už odmítli. Znamenalo by to nastupovat do stěny nejpozději v 5 ráno a na to už nebyl morál, protože dnešní den se nám opakovat nechtělo. Hlavně že jsme to zvládli a pro příště máme ponaučení, že musíme lépe plánovat.
2010-07-08 jak jsme tunelovali
Na plánu je nakonec volnější den. Jarda vybral procházku pod horou Lagazuoi, kde byly vystavěny četné doly za dob první světové války. Cesta začalo jako každý den, pěkně serpentinami. První dvě zatáčky si čtu a dalších 10 se to snažím rozdýchat, abych nevyzvracel snídani. Na parkovišti pod horou je lanovka přímo na vrchol. Padají nějaké návrhy na lanovku, ale přece nejsme másla, jdeme pěšky. Chvilku se motáme mezi zákopy z kamení. Potom potkáváme skupinku Čechů a ti nás upozorňují, že tudy cesta nevede. V místě, kde byl žebřík, je jen propast a nedá se to projít. Jdeme dál. Pak někdo zavelí, že bychom se měli vrátit a jít jinou cestou. To se mi už z kopce nechce a tak si to vysprintuju pár serpentinami vzhůru, abych se přesvědčil na vlastní oči. Po 10min běhu do kopce vidím, že cesta vede ještě hodně vysoko a zbytky mostu v nedohlednu. Tak zase zpátky. Chodidla mi vypovídají z kopce službu. Ve 12 jsme zase kousek od výchozího místa. Je čas oběda. Shodím boty a větrám ponožky, abych puchýře ještě nezhoršil, když už pěkně tvrdli. Po obědě tedy startujeme směrem doly. Tomík s Evičkou jdou oklikou po lepší cestě. My jdeme před doly. Hned při prvním výběru směru zvolíme ten špatný. Jdeme kolem hory, místy jsou tam vystavěné ubytovny, jídelny, a pak zase doly. Na jednom místě se nás ptají dva Italové, jestli nevíme, jak na vrchol, že prý tudy cesta nevede. Tak jim popíšeme druhou cestu, kde jsme poprvé špatně odbočili a my pokračujeme dál. Proč bychom někoho poslouchali, přece to musí jít projít. Pak se objevuje cedule „Tunel ve výstavbě“. Co? To není možné. A je. Najednou je konec. Vojáci přestali kutat a nám nezbývá nic jiného, než se zase vrátit. Od poslední odbočky je to asi 2 hodiny tunelem vzhůru. Tak už tedy nasadíme přilby a světla. Jožka vytáhne svůj kokos na snoubord, čelovku připleskne na čelo, protože na helmě nedrží a můžeme jít. Procházka je to opravdu pěkná, vidíme tak metr kolem sebe, občas se objeví nějaké to okno na ostřelování nepřátel a pak jsme zase v tunelu. Pod vrcholem je u lanovky chata s terasou, kde se opalují mraky turistů. Rychle na vrchol a zpátky. Tomík s Evičkou si půjčí helmy a čelovky a jdou sestup tunelem, my se na půl hodinky zastavíme na terase. Sedneme si na židličky a dopřáváme si obědovou siestu. Sestup už volíme lehčí cestou, abychom ušetřili trochu kolena a chodidla. Nakonec jsme se vrátili až v 6 k autu, takže to byl takový lehčí výlet. Cestou zpět nakoupíme v marketu, hlavně víno a jedeme do kempu na pizzu. Hned vedle je malá restaurace, ne moc drahá a tak si pochutnáme. Na noc sfoukem s Adamem jednoho z doutníků z Kuby, které přivezl kolega. Dobrou a jde se spát. Ráno v 8 odjezd na Marmoládu.
2010-07-09 jak jsme ochutnaly marmeládu
Výjimečně odjíždíme brzo, už v 8 a v 9 už jsme u lanovky na Marmoládu. Dnes si to trochu usnadníme a pojedeme lanovkou a potom půjdeme přes feratu na vrchol. Lanovka je hodně vtipná, nastupuje se do ní za běhu. Jedna kabinka pro dva lidi. Naštěstí ji před námi zastavil, protože mu v ní poslali shora nějaké věci. U výstupu to vypadá stejně vtipně a Jarda nezvládá a končí na zemi. Ještě že se mu nic nestalo. Tomík s Evičkou jsou k vrcholu přes ledovec. Já s Adamem, Jardou a Jožkou volíme cestu přes feratu. Nástup k ní je přes sněhové pole, tam to jde celkem rychle. Ferata ze spodu nevypadá moc těžce, přesto nasazujeme sedáky. Hned na nástupu se přesvědčuji, že jsme udělali dobře. Jdu poslední a hned za mnou vyráží skupina německých turistů. Paní asi nepochopila, že musí počkat, dokud se nebudu jistit na dalším laně a vyrazila hned za mnou. První trhnutí s lanem a už mi podkluzuje noha. Německy si ze střední pamatuju tak možná „Hans Schaufenster“, tak to paní vysvětlují lámavou angličtinou. Ta mi asi dobře rozuměla a hned na to trhne s lanem podruhé, tak už lítají nadávky česky. To bude výlet. Naštěstí jí někdo okřikl, aby počkala, tak já radši rychle uteču na nejištěném úseku. Pak to pokračuje celkem hladce, že uslyším „kamení“. A začnou padat malý kamínky. To se dva němci potřebovali společně vyfotit, jak jsem se dozvěděl později. Chvíli na to pro změnu padá led. To si zase vysekávali schody na ledu, aby neuklouzli. Když jsem to pak viděl, tak jsem nechápal, proč neudělali delší krok. Radši jsme je na dalším nejištěném úseku předběhli, protože bych byl nerad, aby na mě spadl někdo, kdo chodí po horách v riflích a s kšiltovkou na hlavě. Prostě typický horal. Poslední úsek před vrcholem byl už po sněhu, tak to šlo hladce. Na chatě pod vrcholem jsme si dali jedno plechovkové, dopřáli si oběd a vydali se dolů přes ledovec. Po hřebeni se šlo pěkně, než jsme narazili na krátkou feratu naprosto zasekanou německými turisti s italskými guidy. Páreček v riflích nás chtěl předběhnout, ale politicky jsme jim vysvětlili, že tady nejsou ve školní jídelně a tak museli čekat. Po feratě následovalo už jenom sněžné pole až k lanovce a to jsme celé sjely jak správní frí-stajlisti. Lanovou dolů jsme tedy už nejeli a seběhli si to pěšky, abychom si užili poslední procházku v horách. Za námi se už začalo zatahovat a tak jsme byli rádi, že jsme konečně vyrazili brzo ráno. Cestou do kempu jsme se zastavili v obchodě a poslali pohledy, jako za starých časů z letních táborů. Do kempu jsme přijeli opravdu brzo, už v 6. Co budeme dělat? Začali jsme tedy balit věci, takže jsme zabrali polovinu kempovacího místa. Jak jsme se sbalili věci, tak přišel na řadu volejbal s nafukovacím balonem, pak pokud o slacline s 30m dynamickým lanem a končili jsme výrobou hřiště na nohejbal. Se dvěma batohy, trekovou holí a lanem jsme vytvořili luxusní podmínky pro zápas zápasů. Cyklisti (Já a Adam) proti tenistům (Jožka a Jarda). Prohráli jsme sice všechno, co se dalo, ale dobře jsme se na zbytek večera zabavili. Na závěr jsme se dokrmili pizzou, nalili vínem a šli spát.
2010-07-10 odjezd
Cesta domů byla absolutní nuda. Hudba z kazet odpovídala stáří jednotlivých kousků. Některé písničky jsme slyšeli už snad stokrát, ale díky Jožkovi alespoň za klimatizaci. Na druhou stranu mě moc nepotěšil, když mě při pokusu usnout vždycky vzbudil a měl potřebu si povídat. V Brně jsem pak přesedl do auta jedoucího do Olomouce, načež jsem zjistil, že nemám klíče od bytu a tak mě Adam vezl ještě do Šternberka, aby toho cestování nebylo málo. Povedený výlet trochu zkazilo počasí v Rakousku, ale vynahradili jsme si to v Itálii. Pokud máte rádi hory, tak určitě do Dolomit musíte zavítat. Já osobně bych se vrátil hned, ale se silničním kolem a projel všechny sedla a užil si italské silnici, kde nenajdete díru ani v té nejmenší vesnici a kde můžete jet v balíku do kopce a nikdo na vás nebude troubit, abyste nezavazeli.
Něco jako jazyková korektura něpřichází v úvahu, protože to píšu po večerech a jsem rád, že mám aspoň jedno oko otevřený.
Všichni pracující letos využili svátků a rozhodli jsme se udělat si dovolenou v horách. Z původního plánu chodit po horách se trhlo pár jedinců a zvolili bikování pod Dachsteinem. Zbytek zvolil „turistiku“ v okolí Dachu a pak byl plánovaný přesun do italských Dolomit. Přípravy na cestu proběhly v tradičním duchu, nákup den před odjezdem, platební karta mi řekla „nemáš nárok“ a tak jsem musel rozbít prasátko. Výměna peněz ani neproběhla, protože která směnárna by měla otevřeno v 9 večer. Takže se vydávám na dovolenou styl „Petula“ a snad mi někdo nějaký zlaťáky půjčí.
Nadpis se odkazuje k fotkám z jednotlivých dnů, už jsem neměl morál nějaký vkládat ručně.
2010-07-03 příjezd do Ramsau
Nakonec se nás sešla kupa a z ČR vyjíždí tři auta. S vedoucím zájezdu Jožkou jedu já a Jarda. Z Olomouce vyráží Tomík s Evičkou a Adamem a poslední posádku tvoří dva Bohuši, Poolee a Eva. Cestu nemá cenu popisovat, protože jsem ji radši zapsal, když už se točila stejná kazeta potřetí. První zastávka byla ve Schladmingu, kde jsme první kemp zavrhli, protože byl trochu z ruky od hor a tak vyhrál kemp v Ramsau. První den jsme si udělali jen procházku po Ramsau, počasí zatím vycházelo pěkně a tak jsme se těšili na výstup na Dachstein další den. Budíček jsme naplánovali na 4 ráno, takže jsme se okoupali v rybníku a šli spát.
2010-07-04 jak jsme se schovávali před hromy a blesky
4:00 řinčí budík. Vstávat a cvičit! Někdo bubnuje na stan. Venku chčije. Otevřu stan, mrknu na Dachstein a vidím černo. Pokračuju ve spánku. Za chvilku přijde Jarda. „Kluci, venku prší, to asi nikam nepůjdeme“. Potvrzujeme a spíme, až do 8, kdy přestalo pršet. Tak z plánovaného výletu na Dachstein se stává krátká procházka na vedlejší horu. Šest nás vyrazí ráno do hor. Po hodině začíná mrholit. V lese to není tak hrozný. Ale jak jsme se dostali nad kleč, tak se přihnal černý mrak a přichází první zkouška morálky. V goráči je jak ve skleníku. Horko, dusno, vlhko, déšť a do toho boucháme strmým svahem vzhůru. Za chvíli se koupeme ve vlastním potu. Konečně docházíme k převisu, kde jsou připraveny hodovní stoly a tam přečkáváme první deštík a obědváme. S Adamem a Jardou počkáme na Tomíka a Evičky a vydáme se dál. Další zastávka je na hranici kde končí kleč a začínají ty pravé hory. S Adamem a Jardou postupujeme dále a výše. Jdeme mezi dvěma hřebeny, občas projedeme sněhové pole, jinak samý šutr. Najednou se hrne přes vrchol další černý mrak. Není se kam schovat, jsem jak na poušti. Pokračujeme výš a blížíme se k typickému boulderšutru, jedna strana v převisu, 3 metry do výšky, každému horolezci by se zalíbil. Mě to připadalo, že ho tam někdo postavil jako přístřešek před deštěm. Najednou se rychle rozprší a my se schováváme pod převis. Batohy necháváme na kraji a my se tlačíme na malém kousku, kde moc neprší. Začíná bouřka, jde z jednoho hřebenu na druhý. Vítr moc nefouká, tak to bude na dlouho. Po půl hodině konečně přestává pršet a začínají padat kroupy a pak větší. Na hřebenech se začínají tvořit potůčky a bouřka se dostává za nás. Jedna rána mě docela vyděsila, to bylo kousek za námi, pak ještě jedna do svahu a k tomu padající kamení a tak čekáme, kdy to skončí. Asi po hodině můžeme pokračovat. V dálce už vidíme náš cíl. Na vrcholu je lanovka a tam míříme. Občas se přeženou nějaké mraky, ale už moc neprší. Dostáváme se na sněhové pole pod vrcholem, ale nějak nevidíme cestu vzhůru. Tak se vydáme vpravo, kde je hřeben nižší. Jarda už začíná protestovat, že tam je mrak a stejně tam nic neuvidíme. Na vrcholku začíná hřeben v délce asi jednodenního přechodu, takže tudy cesta nevede. Takže jdeme na protější hřeben. Vypadá to zase na deštík, takže oblečeme goráče i na spodek. Jarda se nepřevléká. Je přesvědčený, že jdeme dolů. Stoupáme sněhovým polem a Jarda si stále myslí, že se vrátíme dolů, ale to neví, co nás ještě čeká. Vyjdeme na levý hřeben a mraky pomalu mizí a my vidíme zelené údolí pod Dachsteinem. Lanovka pod Dachem je skoro v mraku a samotný vrchol ani nevidíme. Jarda je pro cestu zpět. My s Adamem se chceme podívat ještě výš, abychom se podívali na feratu, kterou půjdeme další den na Dachstein. Takže postupujeme dál na vrchol. Přejdeme strmější sněžné pole a dostáváme se do tunelu. Jarda řekl, že dál nejde a čeká, že se už musíme vrátit. Adam prozkoumá tunel, vrátí se, a že to musíme vidět. Na severní straně hory je ledovec, na něm trochu sněhu a rolba upravuje svah ve skiparku. Nedaleko je stanice lanovky pod Dachsteinem. Tak co dál, přece už jsou 4 hodiny odpoledne a je nejvyšší čas se vrátit?
Ze skály vede dolů žebřík o výšce asi 5. patra. Jarda je jednoznačně pro návrat stejnou cestou, že po žebříku nepoleze. Ale to už je Adam v polovině a já už nastupuji, takže Jardovi nezbývá nic jiného než jít s námi. Po cestě k lanovce padají různé návrhy, jako zkusit vrchol ještě dnes a pak přespat na chatě u lanovky, ale mraků je opravdu hodně a na ledovci bychom se mohli ztratit. Tak další návrh je přespat a zkusit vrchol ráno. Ten taky padá. Nakonec se rozhodneme pro sestup po feratě co vede k lanovce, abychom věděli, do čeho další den půjdeme. Ferata dolů je dobře zajištěná a jde to jak po másle. O půl šesté potkáváme 4 Čechy, kteří si to míří k vrcholu. Když jim vysvětlíme, že tak rychle to nepůjde, tak se po chvíli otáčí a taky míří dolů. Tady přichází nejlepší část cesty. Lyžování. Abychom si zkrátili cestu tak jdeme přímo dolů po sněhovém poli. Najednou je svah prudší a začne to klouzat. Takhle zlyžujeme dolů a ušetříme půl hodiny cesty. Míjíme první chaty a pak už to jde samo. Pořád jenom z kopce, hrozná nuda, nohy bolí a máme hlad. Na spodní stanici lanovky se najíme a míříme si to do kempu. Aby to nebylo málo, tak nás chytne lyják hodinu před kempem a než se schováme, tak jsme promoklí. Pod střechou nás očumuje místní pingl a směje se nám. Oblečem goráče a jdeme na to. Přestává pršet. No to je naschvál. Do kempu přicházíme kolem 9 večer. Všude je hromada vody. Schováme se na pódiu pod střechou, kde si uvaříme a plánujeme druhý pokus na Dachstein. Dvě pivka na spaní a ráno zase ve 4 vstávat.
2010-07-05 Dachstein na druhý pokus…
…se nekonal. Ráno zase chčije. Chvilku víc, chvilku míň. Pokračujeme ve spánku. V 9 nás už Jožka pomalu vyhazuje ze stanu. Ostatní jeli do Schladmingu, protože se v tom dešti nedalo na kole jezdit. Dáme rychlou snídaní a plánujeme odjezd za ostatními. Než se vypravíme, tak už jsou zpět a je rozhodnuto, jede se domů…
Teda jedna posádka s koly. Zůstáváme Já, Jarda a Jožka a druhé auto Tomík s Evičkou a Adam. Musíme se rozhodnout co dál. Jedem alespoň pro pečivo, a hned si zlepšíme náladu dvěma lahvinkami Jagermeisteru za bezkonkurenční cenu i s panáky. Potom sedneme k netu a začneme googlit počasí. Všude to vypadá na další den špatně. Pak se to má zlepšit. Nejlépe je na tom Franci, tedy Grenobel a tedy Mont Blanc. Začneme to s Adamem hecovat, že pojedeme do Chaminix a vylezeme opět na Blanc. Naše nadšení nenalézá u nikoho pochopení. Takže se přesuneme do Itálie, Dolomit, do vesnice Alleghe. Tam by nemuselo pršet. Musíme se rychle sbalit, naštěstí přichází dvouhodinové okno bez deště a tak to máme v suchu. Cesta byla nudná do doby, než jsme dojeli do prvních sedel prsitých serpentinami. Na zadním sedadle to není moc příjemný pocit. Potom následuje projížďka centrem města Cortina a pak marné hledání cesty, protože se značením se ve městě moc nemazlili. Po pár dalších sedlech jsme konečně v Alleghe. Ukempujeme se u dalších Čechů a plánujeme malou vycházku na další den.
2010-07-06 jak jsme šli na malou procházku
Je naplánovaný volný den. Pěkně se vyspinkáme a vycházíme až před 10 hodinou. Slunce začíná pražit a hned z kempu nás čeká stoupání s převýšením 1000m. Tento výstup zabere přes 2 hodiny a docela se zapotíme. Občas to vypadá, že bude pršet, ale vždycky nás to těsně mine. Cílem je chata Tissi, ke které docházíme před druhou hodinou. Na jedu stranu je nádherný výhled do údolí, na druhou stanu se tyčí horský masiv s nejvyšším vrcholem Civetou. Na rozcestí pod chatou uvidíme dva lidi, jak jdou suťovým polem pod skalním masivem. No zase nás s Adamem napadne, že musí jít na vrchol a když jsou oni, tak proč ne my. Jenže stěna je vysoká asi 1000m, ale to si nějak neuvědomujeme. Prostě chceme nahoru a už se nemůžeme dočkat na výstup. Po chvíli zjistíme, že se jedná opravdu o lezeckou cestu a přístup na vrchol je možný jedině z opačné strany. Takže se náš plán ruší a jdeme k jezeru Coldai, kde se bude Jožka koupat. Prý. No hned jak si zkusil teplotu, tak si to rychle rozmyslel a jenom jsme vyvětrali nohy a byl naplánovaný sestup. No ale to by nebylo ono, kdybychom na nějaký ten vrchol nevyšli. Vrchol Coldai se tyčil na hned za jezerem do výšky 2400m. To je náš cíl. Času je málo, tak to vezmeme rychle. Mineme cestu k vrcholu, sejdeme asi 200m níže a dáme se vrcholu oklikou, která je sice delší, ale za to strmější. Je 5 hodin a stojíme na vrcholu. Zase taková dřina to nebyla. Ale co ten kopec dolů. Musíme sestoupit 1500m dolů. To nám upadnou kolena. Cesta do kempu trvala další 3 hodiny. Byly to docela muka. Buď jsme skákali po kamenech, nebo šli po úzkých cestách, ale pořád dolů a už docela začínaly pálit chodidla. V Alleghe jsme samozřejmě už večer nekoupili ani pečivo a tak jsme šli hladní do kempu. Malá procházka se trochu protáhla a strávili jsme v horách 10hodin. Na další den plánujeme Civetu. Průvodce hlásí 9 hodin náročný trek. Tak se na to pořádně vyspíme.
2010-07-07 jak jsme porušili všechny pravidla pohybu v horách
Ráno vstávám první, ostatně jako všechny rána. Posledního půl roku, kdy spím 5 hodin denně, mě nějak naučilo se moc nepovalovat. Káva a snídaně šampionů (ovesná kaše s emco mysli) mě ráno vždycky probudila. Jelikož je naplánovaný náročný výstup, tak se ostatním z postele moc nechce a než se dostaneme na parkoviště u lanovky tak je tu 10 hodin. První problém. Už tam jsme si měli říct, že se na vrchol dnes nepůjde, protože i tak to vycházelo hodně natěsno. Hned ze začátku nasadím ostré tempo. Ne abych roztrhal skupinu, ale abychom se pořádně zahřáli. Tomík s Evičkou volí dnes odpočinkovou cestu a tak zůstáváme jen s Adamem, Jardou a Jožkou. Ve 12 hod jsme u chaty Coldai. Co píše průvodce? 3hodiny na vrchol a pak 4 hodiny zpět k lanovce. To by se dalo stihnout. Rychle zakousneme kousek pečiva a pokračujeme k nástupu do faraty. Za hodinu jsme pod nástupem. Jožka s Jardou už dále nepokračují. Takže zůstáváme s Adamem. To tak nebyl dobrý nápad, když by se někomu něco stalo. Ale přece nejsme lamy a hodíme na sebe sedáky a mizíme k nástupu. U začátku kolmého stoupání se ptám dvou němců z protisměru, jak dlouho to bude asi navrchol. Dávají nám tak 1,5 – 2 hodiny. Jsou sice už 2, ale když budeme bouchat, tak to zvládneme. Jenže nad námi se začíná dělat černý mrak. Další signál, abychom zavážili další postup. No zatím z toho nejdou hromy a blesky a tak pokračujeme. Naše první lezení ve feratě nejde moc rychle a to se zrovna moc neflákáme. Když jsou 4 hodiny, tedy už máme být na vrcholu, tak jsme někde v mlze. Začínám být trochu nervózní. Dokonce nemáme výškoměr, takže nemáme představu jak je to ještě daleko. Pak najednou vidíme modro. Jsme na vrcholu, hurá. Dojdeme k převisu a vrchol je pořád v nedohlednu někde v mraku. Chvíli jdeme po hřebeni a máme výhled dolů do údolí, ale hned na to se znovu dostáváme do mraku. Na jednom místě přecházíme úzké sedlo. Vlevo sráz, vpravo sráz, volné kamení, šířka asi metr, délka tak 2, před námi cedulka s křížkem na jistotě moc nepřidá. Je to jen jeden krok a jsme zase na jištění. Pak máme trošku problém se sněhovým jazykem, který zasypal lano, a uklouznout po něm by znamenalo pád někam hodně dolů, takže se protahujeme těsně kolem skály.
K vrcholu se dostáváme až v 17:30, o hodinu a půl oproti původnímu plánu. To je docela průser. Rychle vytáhneme vlajku, cvakneme pár obrázků, dáme si tyčinku a meteme dolů. Hlavně opatrně, není prostor na chyby. Druhá cesta má být lehčí, ale moc mi to nepřipadá. Padáme rychle dolů, je to jako jít skákat po dvou schodech. Dlouhé kroky neutlumí ani hůlky. Za chvíli jsme na chatě Torani. Tam je úplně prázdno. Kdo by taky byl v 6 večer tak vysoko v horách. Sestup zpestřují občas feratové úseky, ale dají se přejít bez jištění, takže postupujeme rychleji. Adam jde pořád přede mnou a udržuje tempo. Pak najednou volá, jestli mám lékárničku. Tak samo, nejsem blázen. Udělal si bebínko na palci. Trochu strhlá kůže na jistotě moc nepřidá. Tak jdeme na to. Nůžky. Stříhat zbytek kůže nebudu. Tak musí Adam sám. Voda. To zvládnu trochu opláchnout. Septonex. Na ten jsem se těšil nejvíc. Než Adam dořekne větu ve smyslu, že dezinfekce není potřeba, tak se horami ozývá hlasitá ozvěna ááááááá… Tak a jenom zalepit a můžeme pokračovat. Původní plán, volat helikoptéru, aneb AlpenVerein to zaplatí, jsme zavrhli a šli zase po svých. Jak jsme se dostali na vrstevnici pod horami, tak už to měl být jen kousek. Na kamení nápis hodinu a půl k chatě Coldai nás žene dál. Už občas i běžíme. Už není čas a po tmě v horách se nám chodit nechce. Na každé půl hodině stáhneme 10 minut a tak dorazíme na chatu už za hodinu. Jen ty chodidla. To mě zničí. Od chaty už to je chvíli po pěšince a pak začíná zpevněná cesta. Není čas na hrdinství a je čas zavolat, ne helikoptéru, ale Jožku, který pro nás dojede na parkoviště. Protože při představě dalších dvou hodin chůze bych radši spal někde v lese. Do kempu dojedeme až v 10 večer. Původní plán jsme oproti průvodci protáhli o 3 hodiny a to jsme běželi a nic nejedli!!! Za celý den jsem vypil litr vody, to byla velká chyba, která mi ubrala hodně sil. Nebyl čas sušit ponožky, nohy se za celý den v goráči zapařili a skončil jsem s puchýřema na chodidlech. V kempu nám Tomík nastínil další plán. Zítra Marmoláda a pak Monte Pelmo. Po dnešním výkonu jsme byli docela psychicky zlomeni, a když jsme viděli, že na Monte Pelmo je v průvodci čas přes 11 hodin, tak jsme už odmítli. Znamenalo by to nastupovat do stěny nejpozději v 5 ráno a na to už nebyl morál, protože dnešní den se nám opakovat nechtělo. Hlavně že jsme to zvládli a pro příště máme ponaučení, že musíme lépe plánovat.
2010-07-08 jak jsme tunelovali
Na plánu je nakonec volnější den. Jarda vybral procházku pod horou Lagazuoi, kde byly vystavěny četné doly za dob první světové války. Cesta začalo jako každý den, pěkně serpentinami. První dvě zatáčky si čtu a dalších 10 se to snažím rozdýchat, abych nevyzvracel snídani. Na parkovišti pod horou je lanovka přímo na vrchol. Padají nějaké návrhy na lanovku, ale přece nejsme másla, jdeme pěšky. Chvilku se motáme mezi zákopy z kamení. Potom potkáváme skupinku Čechů a ti nás upozorňují, že tudy cesta nevede. V místě, kde byl žebřík, je jen propast a nedá se to projít. Jdeme dál. Pak někdo zavelí, že bychom se měli vrátit a jít jinou cestou. To se mi už z kopce nechce a tak si to vysprintuju pár serpentinami vzhůru, abych se přesvědčil na vlastní oči. Po 10min běhu do kopce vidím, že cesta vede ještě hodně vysoko a zbytky mostu v nedohlednu. Tak zase zpátky. Chodidla mi vypovídají z kopce službu. Ve 12 jsme zase kousek od výchozího místa. Je čas oběda. Shodím boty a větrám ponožky, abych puchýře ještě nezhoršil, když už pěkně tvrdli. Po obědě tedy startujeme směrem doly. Tomík s Evičkou jdou oklikou po lepší cestě. My jdeme před doly. Hned při prvním výběru směru zvolíme ten špatný. Jdeme kolem hory, místy jsou tam vystavěné ubytovny, jídelny, a pak zase doly. Na jednom místě se nás ptají dva Italové, jestli nevíme, jak na vrchol, že prý tudy cesta nevede. Tak jim popíšeme druhou cestu, kde jsme poprvé špatně odbočili a my pokračujeme dál. Proč bychom někoho poslouchali, přece to musí jít projít. Pak se objevuje cedule „Tunel ve výstavbě“. Co? To není možné. A je. Najednou je konec. Vojáci přestali kutat a nám nezbývá nic jiného, než se zase vrátit. Od poslední odbočky je to asi 2 hodiny tunelem vzhůru. Tak už tedy nasadíme přilby a světla. Jožka vytáhne svůj kokos na snoubord, čelovku připleskne na čelo, protože na helmě nedrží a můžeme jít. Procházka je to opravdu pěkná, vidíme tak metr kolem sebe, občas se objeví nějaké to okno na ostřelování nepřátel a pak jsme zase v tunelu. Pod vrcholem je u lanovky chata s terasou, kde se opalují mraky turistů. Rychle na vrchol a zpátky. Tomík s Evičkou si půjčí helmy a čelovky a jdou sestup tunelem, my se na půl hodinky zastavíme na terase. Sedneme si na židličky a dopřáváme si obědovou siestu. Sestup už volíme lehčí cestou, abychom ušetřili trochu kolena a chodidla. Nakonec jsme se vrátili až v 6 k autu, takže to byl takový lehčí výlet. Cestou zpět nakoupíme v marketu, hlavně víno a jedeme do kempu na pizzu. Hned vedle je malá restaurace, ne moc drahá a tak si pochutnáme. Na noc sfoukem s Adamem jednoho z doutníků z Kuby, které přivezl kolega. Dobrou a jde se spát. Ráno v 8 odjezd na Marmoládu.
2010-07-09 jak jsme ochutnaly marmeládu
Výjimečně odjíždíme brzo, už v 8 a v 9 už jsme u lanovky na Marmoládu. Dnes si to trochu usnadníme a pojedeme lanovkou a potom půjdeme přes feratu na vrchol. Lanovka je hodně vtipná, nastupuje se do ní za běhu. Jedna kabinka pro dva lidi. Naštěstí ji před námi zastavil, protože mu v ní poslali shora nějaké věci. U výstupu to vypadá stejně vtipně a Jarda nezvládá a končí na zemi. Ještě že se mu nic nestalo. Tomík s Evičkou jsou k vrcholu přes ledovec. Já s Adamem, Jardou a Jožkou volíme cestu přes feratu. Nástup k ní je přes sněhové pole, tam to jde celkem rychle. Ferata ze spodu nevypadá moc těžce, přesto nasazujeme sedáky. Hned na nástupu se přesvědčuji, že jsme udělali dobře. Jdu poslední a hned za mnou vyráží skupina německých turistů. Paní asi nepochopila, že musí počkat, dokud se nebudu jistit na dalším laně a vyrazila hned za mnou. První trhnutí s lanem a už mi podkluzuje noha. Německy si ze střední pamatuju tak možná „Hans Schaufenster“, tak to paní vysvětlují lámavou angličtinou. Ta mi asi dobře rozuměla a hned na to trhne s lanem podruhé, tak už lítají nadávky česky. To bude výlet. Naštěstí jí někdo okřikl, aby počkala, tak já radši rychle uteču na nejištěném úseku. Pak to pokračuje celkem hladce, že uslyším „kamení“. A začnou padat malý kamínky. To se dva němci potřebovali společně vyfotit, jak jsem se dozvěděl později. Chvíli na to pro změnu padá led. To si zase vysekávali schody na ledu, aby neuklouzli. Když jsem to pak viděl, tak jsem nechápal, proč neudělali delší krok. Radši jsme je na dalším nejištěném úseku předběhli, protože bych byl nerad, aby na mě spadl někdo, kdo chodí po horách v riflích a s kšiltovkou na hlavě. Prostě typický horal. Poslední úsek před vrcholem byl už po sněhu, tak to šlo hladce. Na chatě pod vrcholem jsme si dali jedno plechovkové, dopřáli si oběd a vydali se dolů přes ledovec. Po hřebeni se šlo pěkně, než jsme narazili na krátkou feratu naprosto zasekanou německými turisti s italskými guidy. Páreček v riflích nás chtěl předběhnout, ale politicky jsme jim vysvětlili, že tady nejsou ve školní jídelně a tak museli čekat. Po feratě následovalo už jenom sněžné pole až k lanovce a to jsme celé sjely jak správní frí-stajlisti. Lanovou dolů jsme tedy už nejeli a seběhli si to pěšky, abychom si užili poslední procházku v horách. Za námi se už začalo zatahovat a tak jsme byli rádi, že jsme konečně vyrazili brzo ráno. Cestou do kempu jsme se zastavili v obchodě a poslali pohledy, jako za starých časů z letních táborů. Do kempu jsme přijeli opravdu brzo, už v 6. Co budeme dělat? Začali jsme tedy balit věci, takže jsme zabrali polovinu kempovacího místa. Jak jsme se sbalili věci, tak přišel na řadu volejbal s nafukovacím balonem, pak pokud o slacline s 30m dynamickým lanem a končili jsme výrobou hřiště na nohejbal. Se dvěma batohy, trekovou holí a lanem jsme vytvořili luxusní podmínky pro zápas zápasů. Cyklisti (Já a Adam) proti tenistům (Jožka a Jarda). Prohráli jsme sice všechno, co se dalo, ale dobře jsme se na zbytek večera zabavili. Na závěr jsme se dokrmili pizzou, nalili vínem a šli spát.
2010-07-10 odjezd
Cesta domů byla absolutní nuda. Hudba z kazet odpovídala stáří jednotlivých kousků. Některé písničky jsme slyšeli už snad stokrát, ale díky Jožkovi alespoň za klimatizaci. Na druhou stranu mě moc nepotěšil, když mě při pokusu usnout vždycky vzbudil a měl potřebu si povídat. V Brně jsem pak přesedl do auta jedoucího do Olomouce, načež jsem zjistil, že nemám klíče od bytu a tak mě Adam vezl ještě do Šternberka, aby toho cestování nebylo málo. Povedený výlet trochu zkazilo počasí v Rakousku, ale vynahradili jsme si to v Itálii. Pokud máte rádi hory, tak určitě do Dolomit musíte zavítat. Já osobně bych se vrátil hned, ale se silničním kolem a projel všechny sedla a užil si italské silnici, kde nenajdete díru ani v té nejmenší vesnici a kde můžete jet v balíku do kopce a nikdo na vás nebude troubit, abyste nezavazeli.
Něco jako jazyková korektura něpřichází v úvahu, protože to píšu po večerech a jsem rád, že mám aspoň jedno oko otevřený.
