Kralický sněžník

Je pátek odpoledne, sedím u počítače, rýsuji, kopr...Najednou přijde SMS od Adama, jedem v sobotu na hory? Sežeň lidi. Tak píšu hromadnou SMS a uvidím kdo se chytne. Jarda je nejrychlejší, píše stručně a jasně : „Jedu určitě“. Pak už jenom omluvné zprávy. Tak jsme jen tři, ale to nás neodradí. V pátek si jdeme s Adamem zabruslit, večer nějaký punče, pak víno…moc a v jednu jsme doma, to zítra bude den.
Ráno je v Olomouc mlha jako v Rákosníčkovi, že by se dala krájet. Jedeme nakonec 4. Já, Adam, Jarda a Fox (jako ne ten Mulder). Tak kam jedem? Na kraličák, super, tam jsem ještě nebyl. Mlha je i celou cestu, tak snad se trochu roztrhá, a hned po příjezdu na Horní Moravu vylezl žluťák. Tak to pěkně začíná. Na vrchol je to něco kolem 9 km po žluté značce, ale ten kopec. Hned jak jsme se dostali do lesa, tak už je všude 20cm sněhu, po ránu je dost zmrzlej, tak se po něm dá docela dobře jít. Fox je zase aktivní a pořád něco potřebuje házet. Při zastávce na čaj mi ukradl rukavici a nechtěl pochopit, že to není hračka. Asi po 2km se cesta začne prudce zvedat. Jak se dostáváme nad 1000 m.n.n tak přibývá sněhu. Fox neúnavně běhá ve sněhu jako polární liška. Za chvilku dostaneme hlaďáka, přece jenom se to včerejší víno nějak projevilo. Jak jsme se dostali nad hranici lesa, tak začal být sníh mokrý a těžký a slunce docela pražilo, i teplota byla kolem 10 °C. Ideální počasí. Jen si říkáme, že by to chtělo nějakou sněžnou bouři, abychom vyzkoušeli oblečení. Dál už jsme se kolem pramenu Moravy vyšplhali sněžným polem na samotný vrchol. Tak trochu fouklo, ale zase taková hrůza to nebyla.
Zpět jsem to vzali po zelené značce na nějakou polskou chatu, tak jsem si dali oběd. Jako správní češi jsme zbaštili vlastní jídlo. Jarda byl vybaven nejlíp a měl připravenou vydatnou svačinu, my co jsme chlastali a neměli na to večer čas jsme se spokojili s houskama, salámem a sýrem. Fox sušil hubu na zemi. Sice se chvilku vtíral na lavičku a žebral salám, ale Adam nekompromisně zavelel a tak Fox ležel naštvanej na zemi u plotu. Dál jsem pokračovali po zelené značce na Malý Sněžník. Tam nastal trochu problém ve chvíli, kdy najednou skončilo značení a stopy ve sněhu se rozdělili do dvou směrů. Tak jsme se dali doprava, vyšli na kopec chvilku nevěděli kde jsme. Ale jak jsme narazili na hraniční kameny, tak jsme se rychle zorientovali a pokračovali dál po zelené až na rozcestí se žlutou značkou. Všude bylo hromada sněhu tak po kolena, sice jsme se bořili ale byla to paráda. Na rozcestí jsem sešli ze značené cesty a dali se lesní cestou. Na hranici ochranného pásma jsme to střihli přímo přes les rovnou dolů, abychom se vyhnuli zbytečnému zacházení po asfaltu. První úsek byl docela v pohodě, občas se šlo po sněhu, občas po listí, ale nic hrozného. Druhý úsek jsem museli sejít prudkým svahem až k potoku a jít kolem něho. To už taková sranda nebyla. Fox měl občas problémy překonat potok, aby ho nestrhl proud. Občas jsme se zabořili do bahna, tak aspoň boty jsme si vyzkoušeli, že fakt nepromoknou, jak to psali v návodu. Po tomto úseku už byl Fox dost naštvanej a už si nechtěl ani hrát. V posledním úseku lesem už jsme narazili na cestičku a po té jsme došli až na parkoviště k autu.
Výlet jsem zakončili v Olomouci v hospodě na šeráka a pak hned spát.

Čekání na zimu

Začátkem listopadu začalo počasí konečně trochu přituhovat a tak jsme se rozhodli, že si uděláme malou procházku po horách. Naposledy jsem byl v Jeseníkách v létě, takže jsem se těšil na sníh. Přece jenom předchozí týden v televizi hlásili, že je v Jeseníku kalamita a lidi se nemůžou vyhrabat z chatrčí. Takže hurá na hory…
Na chatu Skřítek přijeli ráno, sněhu bylo asi 20 cm, ale na hromadě metr krát metr. Tak co to mleli za nesmysli, že už přišla zima. Nějakou náhodou jsem se dobře domluvili a konečně jela početná skupina, přesněji 10 člověků + 2 psi. Ohřáli jsme se polívkou a čajem a vyrazili směr Jelení studánka. Po ránu bylo docela zima, ale hned v prvním kopci jsem se pořádně opotili. Na Ztracené skály jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Dál jsme šli na Jelení studánku. Tam jsme potkali pozůstatky sněhu. Přece jenom před týdnem bylo všude půl metru.
Po cestě došlo k rozhodujícímu souboji. Fox (šiba-inu, taková liška) se rozběhl za hozenou sněhovou koulí. Lucky (labrador) se rozhodl, že ji taky dostane. Ale liška se nedala začala se bránit. Lucky se nenechal zastrašit a rychle ho začal uklidňovat. V té chvíli už bylo potřeba zasáhnout, aby se nesežrali úplně.
Z Jelení studánky jsme šli přes Vysokou holi na Ovčárnu, dali si druhé kolo polívky a stejnou cestou se vraceli zpět ke skřítkům. Od původního plánu jít delší cestou jsem rychle upustili, protože dny se krátí a ne všichni byli vybaveni čelovkami. Poslední půl hodiny jsem stejně šli v lese za úplné tmy a ještě v mlze, takže tři světla na skupinu deseti lidí a dvou zvířat opravdu nestačili.
Večer jsme dojeli do Olomouce a hodinu na to jsme pokračovali do Brna. Byl jsem po celým dnu tak prošitej, že jsem přijel na privát, sedl jsem na postel a usnul. Vzbudil jsem se po dvou hodinách a na hlavě ještě čepici. Tak jsem si tedy ustlal a lehl do peřin a krátce se vyspal. Ráno jsem v 6 vstal a šel učit, to byl docela tvrdej návrat do reality.